Aktuality

Když se řekne Kytice, možná se některým vybaví ta opravdová s květinami, ale jiným třeba Erben, Vodník, Polednice. Pak možná ještě balady a 19. století. Zarecitovat pár veršů už je těžší. Nicméně nějaké povědomí o této klasice české obrozenecké literatury máme.

Už při objednávání tohoto představení bylo jasné, že asi nepůjde o úplně tradiční zpracování. Vždyť jen místo hraní: Moving station Plzeň, alternativní scéna a multikulturní prostor vytvořený z bývalé haly plzeňského vlakového nádraží Jižní předměstí.

13. 2. 2024 ráno jsme tedy se třídou 9.A vyrazili. Přijeli jsem sice včas, ale než se všichni převlékli a usadili, zbyla na nás jen místa v prvních řadách. Děti se trochu ošívaly, žádný meziprostor jako v klasickém divadle. Na vše jste si mohli doslova sáhnout. Malou scénu s tmavými závěsy po stranách, bez opony, minimalistické kulisy i rekvizity v podobě kufrů, dřevěných křížů, jakýsi ochoz.

Po kratičkém úvodu nastupují pouze 3 herci, představují se jako Petr, Dan a Robert, jsou zcela civilně oblečeni, diskutují s publikem a pozvolna přechází v samotné představení. Ačkoliv, představení. Spíše takový zvláštní hodinový sled či mix. Myšlenek, postřehů, reálných zkušeností a příběhů ze života současných herců, a tudíž i soudobé mluvy, která se místy prolíná s tradičním textem, tedy jazykem 19. století, dále skečů, improvizací, mono či dialogů, ticha i křiku, plazení po zemi i běhání mezi diváky či po rampách, rádoby loutkoherectví, zvláštních zvuků, až psychedelické hudby, podivných kostýmů (např. dva chlapi v jedné sukni nejsou úplně obvyklý jev), ale i obnažování atd.

Textu a dobového pozadí neznalý divák se může v této změti snadno ztratit, což mi posléze při diskusi potvrdily i děti samotné. Kolik vlastně balad z oněch třinácti jsme zaregistrovali? Pět? Kytici, absolutně netradičního Holoubka a Dceřinu kletbu, která podaná mj. jazykem dnešních teenagerů víceméně ve zkomolených anglických zkratkách typu: wtf, fejkuju či lajkuju tě, pls no… sklidila největší úspěch, dále Vodníka a Svatební košili. Následovala debata a možnost osahat si některé rekvizity. Mezi diváky kolovaly zvláštní předměty, masky sice umělé, ale věrně připomínající psí lebky doplněné o končetiny z panenek či barbín, dřevěné kříže atd. A z publika padaly otázky jako: „Proč jste, Dane, bos? Smrdí mi nohy v botách. No, to my cítíme až sem do třetí řady…“ Smích, uvolnění. „Ptejte se, abyste nemuseli do školy, co máte dál za předmět?“ Herci znalí způsobů, jak dostat teenagery na „svoji vlnu.“ Jedna naše žákyně se zeptala, co by chtěli herci dále zpracovat podobným způsobem. Běžel mi hlavou třeba Máchův Máj. Také velmi kontroverzní dílo. Padlo to nahlas, ale třeba i Shakespearova klasika Romeo a Julie. Herci na sebe mrkli: „Jako že já mám bejt ženská a ty chlap? A líbat se tady s tebou?“ „A proč ne? Vždyť jste tady taky hrál ženskou,“ zalétlo od dětí a opět se všichni bavili. Posléze ve škole jsme si udělali takové shrnutí, co se nám líbilo: zapálení, vtipní a „dobrý“ herci, moderní, good hudba, hezké vlasy, zajímavé rekvizity, netradiční jeviště i hlediště, improvizace, prostor pro otázky, přizpůsobené naší době, potom „pokec“ s herci, stálý kontakt s obecenstvem, originální, specifická atmosféra, „pan čelko, pučíte mi tu knížku?“

Trochu rušivě jsme naopak vnímali hluk kolem jezdících vlaků, masky či utrhané končetiny panenek, příběh o vraždění berušek či pohřbech v Nepálu, nezvyklou scénu a hlasitou hudbu, ale také pouze hodinové vystoupení v porovnání s nedávno zhlédnutým cca 3hod. představením Čarodějky ze Salemu, v čemž dávám dětem absolutně za pravdu.

Co říci závěrem? Jsem ráda, že děti, byť neznalé celého díla a dobových souvislostí, o představení přemýšlely, diskutovaly, soudobýma očima nahlédly za pomyslnou oponu minulosti. Proč se ale snažit pochopit minulé? Možná proto, abychom lépe rozuměli současnému. Což bývá někdy hodně těžké.

Fotografie ze scény byly staženy z ofic. stránek:

https://www.johancentrum.cz/program-moving-station-ag7/johan-petr-vydareny-kytice-premiera-a3038