Aktuality

Divadelní představení našeho plzeňského DJKT na Nové scéně, které jsme se třídou 9.A zhlédli ve středu 17. ledna. Dlouhé přestavení, 160 minut! Ale děti vydržely. Bez bavení, mobilů, odchodů na wc, pití…

*Citace: Světoznámý historický thriller napsal klasik moderního amerického dramatu Arthur Miller na základě skutečné události – dle jednoho z nejslavnějších čarodějnických procesů všech dob.

Došlo k němu v roce 1692 v izolovaném prostředí malé vesnice Salem v Massachusetts. Tento temně poutavý příběh, variace „honů na čarodějnice“ a inkvizičních procesů, jak je velmi dobře známe také z Evropy, však je pro Millera především metaforickou alegorií. Dramatickým vyobrazením toho, jak osobní zranění či zrada jednoho může ovlivnit celou společnost, jak snadno lze manipulovat davem a poštvat lidi proti sobě – jak snadno lze dokonce rozpoutat davovou hysterii nebo podlehnout paranoie. „Uvnitř každé společnosti je skrytá panika a pokud se najde někdo dostatečně bezskrupulózní, aby ji rozpoutal, může přinést smrt mnoha lidem. A ta hra je o městě, které prostě exploduje strachem,“ říká sám Miller. Jeho hra je tak i varováním před fanatismem, který byl stejně nebezpečný v dobách dávných, jako je nebezpečný dnes. Zvláště pak, když se populisticky skrývá za rouškou zdánlivě demokratických, právních a nábožensky upřímných hodnot.

Minimalistická scéna prakticky bez kulis, tmavé barvy, ponurost, žádný orchestr, jen 4 nástroje, dva a dva v portálech na každé straně. Využití posuvných „divadelních stolů,“ zvláštní nasvícení. Kostýmy à la dnešní doba, školní uniformy u mladých dívek. Strohé rekvizity.

Na druhou stranu plejáda výborných činoherních herců „matadorů,“ ale i noviců, mj. zde hraje i jedna naše bývalá žákyně E. Česáková, studentka 1. ročníku SŠ. Dlouhé a poměrně komplikované repliky. Složitý děj. Slovy dnešních náctiletých „fakt hustá zápletka.“ Skvělé výkony.

Čarodějnictví, ať už skutečné či vyfabulované provází lidstvo od nepaměti. Nejen v Evropě, ale i v Novém světě. A i v dnešní době se mezi námi pohybují bytosti se zvláštními schopnostmi náhledu kamsi za oponu běžného lidského chápání.

Jak často slýcháme, čteme v médiích o manipulaci, lžích, překrucování skutečnosti. Jaké je tedy poselství této hry? Máme vůbec brát děti na takováto představení? Ano, ne, pokud ano, proč? Co jsme si měli odnést? Nejen ony, ale i my dospělí se dnes potácíme ve světě problémů, které ještě před pár lety prostě nebyly, neexistovaly. Navzdory nim ale bazální lidské pravdy vyplývající z tohoto představení jsou stále neměnné. Jen se je musíme naučit vnímat a pracovat s nimi.

Že třeba i jen zdánlivá banální lež, trošičku překroucená pravda může stát jednotlivce či vícero lidí někdy pověst, jindy jméno a leckdy i život. Život jako největší dar, co nám byl dán (jedno z poselství tohoto představení). Že odsouzení a ukázání prstem je tak snadné, ale přiznání vlastní chyby těžké a odpuštění ještě těžší. Elizabeth Proctorová, manželka hlavního protagonisty Johna, v závěru hry na manželovu otázku, zda mu ona někdy odpustí, odpovídá, že nejprve musí odpustit on sám sobě. Ano, chybujeme, každý občas udělá menší či větší přešlap. Děti, dospělí, systém, vlády. Někdy malý, někdy fatální. Svět by byl lepší bez těchto „přešlapů.“ Co nás k nim vlastně vede? Nevědoucnost, samota, strach a další lidské slabosti. Přemýšlejme proto dříve, než budeme jednat. Odpouštějme sobě i druhým. Svět kolem nás, byť jen ten nám blízký, bude možná alespoň na chvíli o trochu přívětivější.

Fotografie byly staženy z oficiálních webových stránek DJKT.
https://www.djkt.eu/repertoar/carodejky-ze-salemu-2022