Aktuality
Čtvrtek 18. dubna, slunečné a velmi teplé dopoledne... Před plzeňským Komorním divadlem se tísní davy dětí. Mezi nimi je také bezmála 80 vyparáděných žáků ze 6 tříd naší školy a několik doprovázejících kantorek.
O několik okamžiků později je hlediště plné a vzduch v divadle by se dal krájet. Nástroje v orchestru se zdají nenaladitelné, děti hlučí, vytahují mobily a sluchátka, dost obyčejně až nenápadně působící scéna jejich pozornost evidentně nepřitáhla. Pro každého učitele je to stav připomínající noční můru.
Po dalších několika minutách se ale situace mění. Zazní klasická úvodní fanfára, tanečníci a zpěváci plzeňského operetního "ansámblu" přicházejí, jeviště ožívá pestrými kostýmy, tanec i zpěv jsou přirozené a melodie známé. V sále nastává nezvyklý klid, mobily mizí v kapsách či kabelkách, sluchátka dětem volně visí přes ramena. Mezi učiteli zavládne úleva.
Když Jaroslav Vrchlický, významný český básník 2. poloviny 19. století, psal pro obnovené Národní divadlo svoji hru Noc na Karlštejně, jež zde byla poprvé uvedena 25. května 1884, určitě si přál, aby se jeho romantická hra stala trvalou součástí repertoáru českých divadel. Ale asi jen stěží mohl byť jen tušit, jaký úspěch bude mít tento kus ještě po více než 100 letech od svého vzniku.
O 90 let později se námětu chopil známý český režisér Zdeněk Podskalský. Hudbu a texty svěřil Karlu Svobodovi a Jiřímu Štaidlovi, a tak vznikl mistrovský filmový muzikál s mnoha nesmrtelnými hity jako Lásko má, já stůňu, Asi do věží a dalšími v podání např. Waldemara Matušky či Heleny Vondráčkové. Na lesku a slávě mu dodaly i brilantní herecké výkony např. V. Brodského, J. Brejchové, K. Högera, M. Kopeckého, W. Matušky, J. Marvana a dalších.
Stejnojmenný divadelní muzikál si v ničem pranic nezadá se známým filmem. Ba naopak. Na první pohled jednotvárná scéna se záhy projeví jako velmi variabilní díky množství oken, střílen a dveří, herecké, taneční i pěvecké výkony jsou výborné, děj má spád, hluchá místa zde prakticky neexistují. Pozornost na sebe strhává dvojice stárnoucích záletníků: Petr, král kyperský, v podání Jozefa Hruškociho a Štěpán, vévoda bavorský, jehož mistrně hraje Bronislav Kotiš.
Jsem češtinářka, vykazující již známky pokročilé profesionální deformace, a tak text znám téměř slovo od slova. Bylo tedy téměř nemožné nezaznamenat drobné textové odchylky od původní verze. Navzdory všem počátečním pochybnostem jsem ale záhy musela uznat, že právě tyto zdánlivé "novosti" celý děj výrazně oživily a tím ho přiblížily mladému divákovi. Když jsme se následně ve škole s kolegyní – nezávisle na sobě – ptaly dětí, co se jim líbilo, shodně odpovídaly, že mj. to byly právě tyto "moderní" promluvy postav s výroky jako že "královna je trochu elastiše..., šlyším šuštit šukně, to je ein plechburger... atd."
Celý známý film i muzikál trochu romanticky mapují historickou dobu vlády Karla IV. kolem roku 1363, kdy Karel byl již ženat se svou čtvrtou a poslední manželkou Alžbětou Pomořanskou. Navíc děj i veškeré okolnosti jsou taktéž veskrze romantické (prostředí hradu, kam je navíc ženám vstup zakázán, scény odehrávající se v noci, dvě zamilované ženy toužící po svých protějšcích tak moc, že jsou schopné riskovat i vlastní životy, pár nudících se stárnoucích elegánů předstírající státní zájmy, duchovní ochotný podpořit světskou "slabost" atd. atd.).
Ale navzdory všem uvedeným okolnostem jsme my češtináři rádi za to, že dnešní "přetechnizované a neromantické" děti trochu paradoxně a bez zvláštních výhrad toto "romantično" přijímají a byť si v jedné chvíli broukají ze sluchátek znějící dnešní moderní pop-rock-metal-hardcor... hity, na druhou stranu je dojmou "svobodovské" a navíc téměř 40 let staré melodie vzniklé v normalizační době dětství či mládí nás dospělých.
Asi je to vše správné a v pořádku. Láska má možná v různých dobách různé podoby i pozadí. Ale pořád o ni jde. Ať už o lásku člověka k člověku či o lásku k divadlu, umění, tanci, zpěvu nebo čemukoliv jinému.
PS.: určitě půjdeme (navzdory všem – nejen divadelním – okolnostem) na umění znovu!
