Aktuality

Toto představení jsme s celým 8. ročníkem zhlédli v hlavní budově DJKT Plzeň 17. prosince.

Středověkou legendu jsem znala, snažila se ji dětem alespoň trochu přiblížit, přesto ve mně dřímaly jisté obavy. Recenze hlásaly „hororové melodrama s uhrančivou hudbou a magickými obrazy.“ Co si pod tím však představit? Francouzská tvorba líčí Modrovouse jako bohatého šlechtice s modrým vousem. Je to „kruťák,“ něco na způsob krále Šahriára z Pohádek tisíce a jedné noci či našeho staroplzeneckého Radouše. Modrovous, hnán svými běsy, pronásleduje po nocích nevinné dívky, sice se s nimi nežení, ale vraždí je, schovává. Až jedna na něho vyzraje…

Sir Halewyn je vlámská verze onoho fr. příběhu, drama, dosti ponuré, o posedlosti vášněmi, ale ne vždy pozitivními. Hlavní hrdina asi neměl úplně šťastné dětství ani mládí, soudě dle jeho hovorů s matkou. Ona zatracuje jeho, on ji. Čiší z nich výčitky, zklamání jeden druhým, ale i hlad po obyčejné, bezpodmínečné lásce mezi rodičem a dítětem. Matka je zoufalá, její syn ztracený. Ani vraždy nevinných panen, jež podlehly jeho zpěvu, ho nedokážou uklidnit. Halewyn však tuší v zimní pustině cosi, co mu může vzdorovat či ho vysvobodit.

Možná bychom očekávali protipól v podobě absolutního dobra. Chyba! Hrad, jehož světla Halewyn vídává za nocí, obývá rodina hraběte z Ostrelandu. Nahlíženo soudobýma očima: autoritativní až krutý otec, slabá matka, šílený syn a velmi sveřepá dcera jménem Purmelende. I ona má své běsy a za nocí slýchává tajemné nápěvy. Přes naléhavé varování své chůvy se vydává na cestu a podléhá zpěvu Halewyna. Jenže - na rozdíl od předešlých obětí, má větší vnitřní sílu než ony i on, dokáže se mu vzepřít a zabije ho. Když se posléze vrací domů, nedočká se odpuštění, jen zatracení. Umírá, odmítnuta, nepochopena.

Stále jsem přemýšlela o poselství či vyznění této hry. Moc mi nepomáhala poměrně strohá, kulis i rekvizit prostá, spoře osvícená scéna, a dokonce ani kostýmy herců, sice krásné, ale přesto působící až depresivně. Ale… Hra prý byla ušita doslova na míru herci a zpěvákovi Ondřeji Rychlému, mimochodem jde o syna známého herce a moderátora Petra Rychlého. Ten jako by vše vyvažoval svým zpěvem, expresivitou, gestikulací, mimikou, ale hlavně pohybovým mistrovstvím hraničícím místy až s bezpečností. Herec balancuje na hraně orchestřiště, vyklání se z balkonů, ba i sedí s nohama přes jejich mantinely. Hraje krutého, zpívá o krutosti, ač z něj nezřídka čiší opak. Je ale přesvědčivý a tím si získává diváka.

Vizuálně je moc krásná scéna využívající stroboskopické světelné efekty, byť ukazuje Modrovousovy oběti. Autorem je Jakub Sloup, náš průvodce po technickém zázemí DJKT zmíněný v aktualitě: „Tak trochu jiné divadlo.“

A co hudba? Minimalistická v podobě piana, cimbálu a bicích, střídání melodických a až křičících pasáží, občas až kakofonické skrumáže tónů… Snaží se divákovi vlichotit?

Ať každý posoudí sám.

Uvedení této hry v předvánoční době jistě nebylo náhodné. Když Halewyn zpíval o touze po klidu v duši, nečetl mnohým myšlenky? I já jsem si představila „hru na předvánoční klid“ a její typické průvodní jevy, přecpaná obchodní centra, lidi hystericky až freneticky shánějící cokoliv, co by možná trochu zamaskovalo nedostatek času, fyzickou nepřítomnost, komunikaci z očí do očí, naši obyčejnou pospolitost. A to ví i hlavní hrdina našeho příběhu, že náhrada je vždy jen náhradou. Hladoví po tom všem příliš dlouho, jeho lítost se postupně transformuje ve zlobu, vztek a krutost a končí smrtí.

Modrovous mě osobně přiměl k zamyšlení nad tímto vším. On se ve hře ničeho nedočká, svůj boj s běsy prohrává. Kéž je co nejméně takových osudů. A kéž nám všem přinese nadcházející období onen kýžený klid.

Některé fotografie byly převzaty z oficiálních stránek DJKT Plzeň: