Aktuality
Je již tma, předvečer svátku svatého Václava. Před školou zimomřivě postává hlouček dětí a jejich rodičů. Zavazadla naložená v busu, očekávání v očích, loučení. Konečně přijíždí i paní učitelka. Může se nasedat. Odjezd směr Německo, Francie.
Pokud si nyní myslíte, že přeskakuji v čase, mýlíte se. Nejsme ani u května 2018, ani v budoucnu. Jsme zcela v přítomnosti. Naskytla se nám totiž možnost doplnit zájezd ZŠ Podbořany a Kryry a jet s nimi na 4denní poznávací zájezd do Paříže a Disneylandu. Bylo to sice trochu narychlo, ale proč ne. Domluvilo se nakonec 8 žáků, přesně 4 chlapci a 4 dívky, ze třídy 7. C a spolu s pí. uč. J. Královou vyrazili za hranice.
Noční přejezd uběhl docela rychle a bez problémů na dálnicích, v busu panoval klid, děti i dospělí spali. Do Disneylandu jsme dorazili časně. Oproti květnu 2018, kdy jsme sem zavítali s naším školním zájezdem, zde nyní bylo podstatně méně lidí. Byl totiž všední den - první pozitivum. Další plus spočívalo v tom, že se velká skupina rozdělila na několik menších. Ukočírovat 9 lidí je rozhodně snazší než skoro 50ti hlavý dav. Navíc jsme měli vstupenku rovnou do 2 parků, o důvod víc si vše užít. Počasí vypadalo též slibně. Show mohla začít.
Co vám mám povídat. Stihli jsme toho opravdu hodně. Projít se po – již do halloweenských dekorací oděné – hlavní třídě Main Street, 2x si dát na rozjezd Big Thunder Mountain, pak rychlejší Indianu Jones a Chrám zkázy, následně přejít po visutém lanovém mostě a trochu se zklidnit u Pirátů z Karibiku. Nemohli jsme opomenout centrální zámek – úvodní kulisu každé Disneyovky či svačinku v podobě fr. sladkostí. Posilněni a hlavně odhodláni, nechali jsme se opět 2x vystřelit do vesmíru à la Hvězdné války na Hyperspace Mountain. Poté vzhůru do Disney studios parku. Tam jsme si na úvod dali The Twilight Zone Tower of Terror – výtah s několika volnými pády. Zažít si pocit, že najednou nemáte vnitřnosti, je opravdu moooc prima. Aby toho adrenalinu nebylo málo, vyzkoušeli jsme také 2x „devítku,“ neboli Rock´n´ Roller Coaster. Lopingy, třistašedesátky, z nuly na sto za tři čtyři vteřiny, prudká zastavení, nic pro slabé povahy. A pak ještě závěrem RC Racer, což je jakási obrovská houpačka, a Slinky Dog Zigzag Spin, také pro jistotu dvakrát.
Nakonec jsme se stihli ještě vrátit zpět do hlavního parku a vidět alespoň závěr pravidelné show, při které známé postavičky z Disney filmů a pohádek tančí, zpívají, mávají dětem, projíždějí se v obřích kočárech, vozech a všemožných dopravních prostředcích a vše vypadá jako velký živý americký sen.
Ještě jsme si stihli trochu zashoppovat a zautrácet. Naprostá spokojenost.
Přiznám se, že jsem to vše absolvovala s dětmi. Ječela jsem stejně jako ony, lítala hlavou dolů, zavírala oči, bála se i bavila, fotila, zkoušela si klobouky, jedla sladké a pila fr. kávu. Ani jsem se nezbláznila, ani nepozvracela. Bylo mi kupodivu docela dobře. Na těle, ale hlavně na duši. Na chvíli jsem se totiž vrátila do dětských let. Pravda – atrakce byly tenkrát menší, pomalejší a o mnoho lacinější. V busu jsme se všechny skupiny sešly včas a v pořádku. Mohli jsme vyjet na ubytování do hotelu F1 na předměstí Paříže. I tam proběhlo vše bez zádrhelů. Po takovém dnu usnuli všichni velmi záhy.
Sobota začínala hotelovou snídaní. Na sladko, jak jinak. Bageta, bílý chléb, džemy, nutella, čaj nebo čokoláda. Vše sbalit, nic nezapomenout a vyrazit směr hlavní město.
Říká se, že kdo prý jednou zavítal do Paříže, musí se sem znovu vrátit. U mě to tedy rozhodně platí. Celodenní prohlídku jsme započali malou okružní jízdou po centru. Po nábřeží jsme dojeli na jedno z největších pařížských náměstí Place de la Concorde, za revoluce se zde popravovalo gilotinou, které se říkalo Černá vdova. Sťali zde mj. i krále Ludvíka XVI. a jeho rozmařilou ženu Marii Antoinettu. Odtud jsme pokračovali vzhůru po slavném bulváru Champs Élysées, je to takový fr. Václavák. Konají se tu všechny důležité přehlídky, oslavy státních svátků, končí zde poslední etapa cyklistického závodu Tour de France a kdysi zde startovala rallye Paříž-Dakar. Objeli jsme si Vítězný oblouk, zamávali na moderní čtvrť La Défense a nechali se vysadit na Trocadéru. Ideální místo na ranní focení Eiffelovky to zrovna není, sluníčko máte přímo proti aparátu. Navíc jste okamžitě v obležení neodbytných černochů, co s vámi smlouvají nad malými „ajfelkami“ a dokonce na vás mluví lámanou češtinou: „Čakaj, miláček, čakaj, já ti prodat pět (myšleno přívěsků) za euro.“ Vrtíte hlavou. „Tak čakaj, čakaj, šest za euro…“ Atd. Atd. Nakonec jsou spokojení všichni.
Chvatně přecházíme zahrady pod Trocadérem směrem k Seině a k věži. Lidí je zatím málo, první vstup a bezpečnostní prohlídky máme rychle za sebou. Rozhodujeme se ve prospěch výtahu, bohužel z technických důvodů jede jen do 2. patra. Nakonec nám to vůbec nevadilo, foukal totiž takový vítr, že jsme si chvatně vše nafotili, seběhli pěšky do 1. patra, prošli se po průhledných podlahách, WC, shopping a rychle dolů. Přiznávám, že dát Eiffelovku za 2 hodiny už se mi se skupinou dlouho nepodařilo.
Bylo krátce po poledni, stejně jako předchozího dne to s počasím vypadalo slibně. Vyrazili jsme tedy na velký okruh po památkách. Přes Martova pole (Champs de Mars) jsme došli k École militaire, vojenské škole, kde studoval mj. mladý Napoleon. Ve výstupním hodnocení měl prý tehdy napsáno: „Budou – li okolnosti příznivé, mohl by to dotáhnout daleko.“ Odtud jsme se pak vydali k místu jeho posledního odpočinku - Invalidovně a dómu s pozlacenou kopulí. Právě tam, v kryptě, v 6 rakvích a 1 sarkofágu slavný císař odpočívá. A dále ulicí Rue de Babylone, kde v 1 z činžovních domů žil až do své smrti v r. 2008 slavný fr. módní návrhář Yves Saint Laurent. Prošli jsme přes Lucemburské zahrady, obdobu londýnského Hyde Parku či new yorkského Central Parku, a dali si krátký rozchod na „bulmiši“ neboli bulváru Saint Michel, což je zase taková pařížská obdoba naší Národní třídy. Rázem jsme se ocitli v Latinské čtvrti. Vévodí jí majestátní Panthéon, nejstarší pařížská univerzita Sorbonna, ale krom škol, kavárniček, knihkupectví, jazzových klubů, obchůdků s exotickým zbožím, butiků, avantgardních divadel a kin také stará římská cesta – dnes rue de St. Jacques. Tahle čtvrť nabízí ale i další zajímavosti – nejužší dům v Paříži, kostel St. Séverin, kde se v r. 1474 konala první operace žlučníkových kamenů, která na smrt odsouzenému a kupodivu přeživšímu lučištníkovi vrátila svobodu, okrsek zvaný pařížské „malé Athény“ či druhá nejužší ulička ve městě s názvem „U rybařící kočky.“
Přešli jsme most a ocitli se na ostrově uprostřed Seiny – Île de la Cité, místě prvopočátečního osídlení Lutetie, později Paříže. Kdo by neznal Quasimodem, zvoníkem od Matky boží, proslavenou katedrálu. Obdivovali jsme ji tentokrát pouze zvnějšku. Je krásná, majestátní, z hlediska architektury – typická čítanka gotického stavitelství – se třemi portály, galerií králů, rozetami, prolamovanou galerií, věžemi, důmyslným opěrným systémem, chrliči v podobě chimér atd. Dokonce se nám podařilo najít v dlažbě před hlavním portálem „Le point zéro, tzv. nulový či nultý bod,“ místo, od něhož se počítají všechny vzdálenosti z Paříže.
A šlo se dále, na pravý břeh Seiny až ke slavnému Pont Neuf. Most klame svým názvem – Nový. Ve skutečnosti jde o nejstarší kamenný most v Paříži.
Po nábřeží a podél krámečků „bukinistů (pouličních antikvářů)“ jsme dorazili až ke světoznámé galerii a bývalému sídlu fr. králů – Louvru. Jeho výstavba probíhala několik století, téměř každý vladař se tu chtěl totiž nějak „ukázat.“ Posledním stavebním počinem jsou kontroverzní skleněné pyramidy na hlavním nádvoří z r. 1989. Mohou či nemusí se vám líbit. K Louvru už ale prostě patří. Po nezbytném foto pointu jsme prošli jedním z bočních vchodů a zamířili k budově Opery Garnier. Na schodech před hlavním vchodem se zrovna hrálo, moc hezky. My se už ale hnali ke Galeries Lafayette, abychom zde nakoupili poslední dárky a suvenýry domů pro své blízké.
Já si dala kávu, zákusek a vystoupila na střešní terasu, odkud byl v nastávajícím soumraku moc hezký výhled na velkou část Paříže. Nezbytné foto a pak už zpět na sraz. Sice se nám při tom posledním shoppingu ztratila 1 dívenka, ale do 15minut jsme se spolu našly, díky její duchapřítomnosti, sice možná trochu zastaralé metodě lístečku s návodem, jak postupovat v případě ztracení, několika telefonátům, ochotě zaměstnanců obchodního domu a hlavně štěstí.
Zbývalo dojít kolem chrámu „Madlenky“ až na již zmiňované Place de la Concorde, jedno z největších nejen pařížských, ale vůbec francouzských náměstí, kde na nás již čekal bus.
Transfer přes noční Francii a Německo proběhl bez problémů. Doma v Čechách jsme byli se svítáním. Trochu unavení, ale rozhodně spokojení a plní zážitků.
Osobně doufám, že tato cesta naše žáky ještě více namotivovala ke studiu francouzštiny či k dalším návštěvám Francie. Byli fajn a musím je všechny moc pochválit.
Fotogalerii naleznete opět na známé adrese: www.rajce.net pod heslem: tygrousek.
