Aktuality
Hodně zajímavou, doslova zážitkovou akci absolvovala v pondělí 21. 12. třída 9.A naší školy. Vsadím se, že až do dneška mnohé z nás vůbec nenapadlo, jak to vlastně může vypadat v divadle z pohledu nikoliv diváka, ale herce či technika.
Technickým zázemím plzeňského Nového divadla nás provázela sympatická slečna, která o divadle jako zaměstnankyně věděla doslova první poslední. Hned od začátku nás zahrnovala nejen technickými pojmy, čísly, ale i různými zajímavostmi. Za 1,5 hodiny jsme divadlo „prolezli“ téměř celé, jen nahoru a dolů po schodech, přes lávky spojující obě budovy, chodbami tam a zpět jsme šli několikrát.
Stávající objekt nahradil technicky již nevyhovující budovu Komorního divadla, stál přes 800 mil. Kč, postaven byl v rekordním čase 2 let u příležitosti projektu Plzeň – evropské hlavní město kultury pro rok 2015, otevřen byl vloni na podzim a prý je to z hlediska bezpečnostních prvků druhý nejbezpečnější objekt v republice. Hned po Temelínu! Má prý také vlastní rezervoár vody pod budovou a náhradní zdroj energie.
Fasáda je natřena zvláštní barvou přimíchávanou do betonu, prý obsahuje hlinky dovezené až z Kanady. Jen to řízení na dálku až z Berlína nám trochu zamotalo hlavu. Trochu mi to připomnělo památné věty astronomů z Apolla 13: Houston, we have a problem!
Zvláštní pocity jsme si zažívali už v šatně, kde jsme si sami věšeli kabáty, namísto abychom je klasicky odevzdali šatnářkám. A co teprve prázdné hlediště pro více než 400 diváků, info o tom, že opona je protipožární a nedá se rolovat či o zvláštních dírkách v obložení stěn sálu. Čím výše, tím se prý otvory zvětšují, údajně to pomáhá akustice sálu. Dostalo nás jeviště. No považte sami, kdo z nás kdy stál na „prknech, co znamenají svět“ a kde zpívala Smetanovu Libuši třeba paní Urbanová? Hodně nás bavilo povídání o tom, jak moc je scéna variabilní, kde sedí třeba nápověda, co je to točna, která má přes 11 m v průměru, či postranní jeviště.
Poté jsme sešli několik pater do suterénních prostor, které ukrývají klece s kulisami a rekvizitami na všechna právě se hrající představení. Když se pak nějaké představení stáhne z repertoáru, putují všechny kulisy do depozitářů na Borech.
Po schodech, lávkách a chodbami s pocity procházení naprostým bludištěm) jsme se dostali do zvláštních prostor Malé scény (těšíme se již nyní, až zde v červnu zhlédneme Probuzení jara). Diváci zde sedí přímo na jevišti, herců se můžete skoro dotýkat. A celý interiér je opět maximálně variabilní. Když prý zde probíhají baletní představení, musí se zvláštní taneční povrch natřít speciálními přípravky. A když prý nejsou k sehnání, natírá se podlaha cukrovou vodou či coca-colou. Neprodraží se potom takové představení?
Ve finále nás čekal zlatý hřeb v podobě baletního sálu s terasou a krásnou, byť deštivou vyhlídkou. Museli jsme se dokonce zout z bot. Ale efekt stál za to. Nástěnná zrcadla a tréninková madla doslova vybízela k různému pózování. Fotografie z těchto prostor jsou naprosto výmluvné. Hodina a půl nám uplynula jako voda. U betonového vajíčka jsme ještě nafotili 2 společné fotky. Prohlídka se nám moc líbila. Vidět divadlo takto byl rozhodně zážitek a pro mnohé možná i malý vánoční dárek.
Fotografie jsou k prohlédnutí opět na: www.rajce.net pod heslem tygrousek.
