Aktuality
Již dlouho jsme si s žáky 8.A v rámci odpolední dvouhodinovky VV slibovali, že vyrazíme někam do víru kulturní Plzně. A vedra v uplynulých 2 týdnech k tomu vyloženě přispěla. Ve čt. 4. 6. jsme se tedy vydali hned na několik výstav, nejlépe aby byly všechny pěkně pohromadě.
Pasáž zrekonstruovaného domu na Bílém nároží, respektive její pavlačový ochoz v patře nás přivítal jako první. Musím se přiznat, že jako fotograf amatér jsem tam byla již potřetí. A moc mě potěšilo, když si i děti se zájmem (a některé i s fotoaparáty v ruce) prohlížely 3. kolo fotosoutěže „Přírodní krásy Evropy.“ Na některých vyobrazených místech jsem osobně byla a velkoformátovky jako by mě znovu vtáhly do vzpomínek na krásné krajiny. Fotografie již prošly oceněními a bylo rovněž zajímavé zjišťovat, jaké fotky a jakými místy by je ocenily samy děti. Sice jsme se ne vždy shodli, ale možná o to přínosnější ta konfrontace byla.
A pak již hurá do velké synagogy, kde právě probíhá výstava „Osvobození 1945 ve fotografiích.“ Malý problém s pokrývkami hlavy u chlapců jsme u vstupu vyřešili zakoupením papírových jarmulek a mohli jsme vyrazit. Děti možná více než černobílé fotografie zaujal interiér stavby, vždyť se také některé přiznaly, že jsou tam vůbec poprvé v životě. Prošli jsme i ochozy a balkon, všude tam se fotky nacházejí. Některé jsou velmi emotivní, malé ušmudlané děti při setkání s vojáky, tatáž místa jednou s „hajlujícími sympatizanty s německou mocí,“ podruhé s obyčejnými lidmi vítajícími americké vojáky, mytí tanků na Boleváku, rozbité ulice s torzy domů... I obvyklé pubertální vtípky před takovými výjevy ustaly. Venku jsme úlevou vydechli. Tíha svědectví těch fotek jako by byla stále i po dlouhých letech aktuální, přítomná.
Jako protipól následovala poměrně bouřlivá diskuse o tom, co představuje nedávno odhalený památník generálu G. Pattonovi, jehož jednotky 6. 5. 1945 osvobodily Plzeň. Dvě ocelové stély tyčící se na nových divadelních terasách rozhodně nikoho nenechaly v klidu. Následovalo „dohadování,“ co v nich kdo vidí či nevidí, zdali je to „ze dřeva... jé, ono je to kovový, nebo je to ocel?, vždyť je to zrezlý, ale to má bejt jako zrezlý, já v tom teda žádný nos ani helmu nevidím, musíš se kouknout odtud...“ Skoro se jim nechtělo jít dál do Smetanových sadů, kde jsme naše odpolední putování zakončili.
Několik krásných bronzových soch od česko-kanadské sochařky Drahomíry Hekelové alias Ley Vivot znázorňující různé postavy v životní velikosti nás okamžitě zlákalo k focení a pózování. Picasso, motýl či počátek a mnohé další sochy se nám moc líbily (osobně jsem docela zvědavá, která socha díky internetovému hlasování veřejnosti nám nakonec v Plzni zůstane).
U symbolického motýla jsme se rozloučili. Pro mě to bylo hezké, jak by mě možná postřižinsky poopravil pan Hrušínský, poetické odpoledne. Snad i pro děti. Usmívaly se na rozloučenou, věřím tedy, že se jim to též líbilo.
Vyražte také do ulic Plzně, je tam stále co k vidění. Stejně tak jako na www.rajce.net pod heslem tygrousek.
